Při minulé návštěvě Francie, jste dostali zlatou desku za úspěch "Zimmer 483". Upřímně, čekali jste to?
Georg: Samozřejmě! Musím říct, že prodej CD si vedl velmi dobře a když nám dali tohle zlato při vysílání v televizi, bylo to jako halucinace. Před šesti měsíci jsme byli ve Francii neznámý, když jsme poprvé přišli do Paříže, nečekali jsme, že tady bude jednoho dne tolik fanoušků. Super, pro nás tenhle zlatý disk znamená opravdu hodně. Uspět v cizině je opravdu obtížná věc, která je pro nás důležitá. A možná víc i ve Francii než v jiných zemích.
Co se stane s tímhle CD?
Tom: Tuším, že skončí v bytě, kde budeme společně žít v Hamburgu. Ve skutečnosti, ale nevíme jestli skončí v obýváku nebo na záchodě, ale, co je jisté, je to, že neskončí někde sklepě (směje se)
Jak je to s vašim domácím soužitím? Jste raději ti, co se drží doma a drží ho v pořádku nebo chodíte jíst každý den do restaurace a uklízečka se zatím postará o nepořádek?
Gustav: Abych byl upřímný, je to tak trochu mix toho všeho. Když jde o praní prádla a dělání domácích prací, raději si zvolíme to příležitost pozvat si uklízečku. Bez ní, si myslím, že náš byt by se stal přímo neobydlitelným! (směje se) Když jde o jídlo, záleží na dni. Často si poručíme pizzu nebo udělá někdo sandwiche v nějaké malé restauraci na naše přání. Čas od času se toho ujme Georg a udělá nám svoji specialitu, lasagne. A vlastně ani nevím, kde se je naučil uvařit, ale jsou prostě delikátní.
Bill: Problém je, že skoro nikdy nejíme zeleninu! Někdy bych rád, ale když si představím, že bych jedl brokolici, hned se mi dělá zle...Věřím, že je to i příliš zdravé pro Toma, Gustava i Georga...
Žít spolu, je každodenní pravidelnost. Nikdy si nelezete na nervy?
Tom: Celou dobu! (směje se) Našim hlavním problémem, je koupelna. Když ji každý nemáme ve svým pokoji, pak je tady jasná válka v tom, který z nás tam půjde první. Vlastně, chceme všichni jít poslední, protože to potom znamená, že můžeme ráno déle spát a potom už taky neslyší ani klepání na dveře. Osobně, rád se koupu dlouhou dobu. Když jsem navíc ten poslední, co se jde koupat, tak to není problém. Ale jakmile jsem první, tak mě při koupeli ruší to, že slyším Billa, Georga nebo Gustava, jak je zajímá, kdy půjdu ven. Je to příšerné! Nakonec, každý den, děláme takovou malou soutěž, který z nás se půjde koupat jako poslední. Musím ještě dodat, že Gustav se téhle soutěže nezúčastňuje, protože on vstává první, takže má i koupel první. Nevim, jak to dělá, ale vstává každý den kolem sedmé hodiny ráno. Je šílenej!
Bill: Je to možná šílené, ale kdyby to tak nebylo, pak by u nás byl hrozný blázinec! (směje se) Gustav je takový budíček kapely. Když to vypadá, že někdo nevstane a jsou nějaké věci k práci, jde k naší posteli a opatrně s námi zatřese, aby nás probudil. Vlastně, když někdo vstane, tak Gustav už je na nohou dlouhou dobu a je dokonce časté, že máme připravenou snídani!
Večer, co děláte než usnete? Jste raději typ, co sleduje televizi do pozdní noci nebo jdete raději do postele brzy?
Bill: Docela mě to nutí koukat večer na televizi, ale ne na do konce noci.Vždycky to včas vypnu než jdu spát, protože vím, že když usnu při zapnuté televizi, další den, budu kompletně vytočený. Někdo mi vysvětloval, že když někdo spí se zapnutou televizí, tak naše podvědomí pracuje a člověk pak nespí tak dobře. Tohle je přesně ten můj případ.
Gustav: Já osobně nespím se zapnutou televizí. Když jdu do postele, odpočívám. Nikdy ani neposlouchám rádio než jdu spát. Abych usnul, musím být uklidněný a mít prázdnou hlavu. Jsem přímý protiklad Georga, který spí celou noc se zapnutou televizí.
Georg: To je pravda. Rád se dívám na noční zprávy a nevim proč, ale pokaždé přitom usnu. Potom běží televize celou noc a vypnu ji až ráno. Všichni mi pořád říkají, že to není dobré, ale tak to u mě funguje.
Tom: Já, televize nebo ne, když si prostě lehnu, tak za pět sekund, spím jako miminko!
Jak děláte rozhodnutí ve společném bydlení, a taky v kariéře? Pracujete pomocí volení?
Tom: Většinu času, děláme rozhodnutí spolu. Každý máme co říct, a když jeden z nás nesouhlasí se zbytkem kapely, tak potom mluvíme během pár hodin o jiném řešení. Zatím, jsme se shodli, i když u Billa to tak snadné není.
Bill: Je pravda, že jsem velmi tvrdohlaví. Je to nezbytné. Jsem mix všeho a nesnáším když mi někdo něco vnucuje. Jsem sice menšina, ale nesnáším, když mi někdo říká, co mám dělat. Tohle je pravděpodobně ten problém, proč jsem měl problémy na základní škole a měl bych na střední. Horší je, že v muzice je to podobné. Vždycky tu jsou ti, co ti říkají: "Jsem v byznysu 20 let, poslouchej proto mé rady a dělej, co ti říkám..." Když někdo začíná mít úspěch, mám lepší porozumění v osoby, které nás obklopují, a přesto nesnáším jejich diktaturu. Nikdy bych nemohl zpívat píseň, které nevěřím nebo která ke mě nepasuje. Věřím, že naši producenti a naše vydavatelství tomu rozumí a tím je vše v pořádku.
Ale posloucháš i návrhy ostatních členů kapely nebo ne?
Bill: No, samozřejmě! U nich je to jiné. Navíc, Tom je můj bratr a s ním jsem spřízněný. Zná mě líp než kdokoli a já znám perfektně jeho a nikdy by mi nenutil věci, které se mi nelíbí nebo kapele. Navíc, když máme rozdílný názor, snažím si zvážit pro a proti a potom se rozhoduji objektivně. Ale když se mnou nikdo z kapely nesouhlasí, tak mě potom přehlasují. Takové je právo demokracie!
Promluvme si trochu o videu Spring nicht. Tohle video je jedno z vašich nejnáročnějších. Jak probíhalo natáčení?
Bill: Musím vám říct, že velmi chladně! Natáčeli jsme tohle video během dvou dlouhých nocích a abychom zachytili správný pohled, byl jsem v triku, alespoň pět hodin, tam venku. Byl jsem zmrzlý! Naštěstí, jakmile kamera přestávala natáčet, natáhnul jsem si na sebe velká kabát a vždycky tam bylo horké pití.
Georg: Pro nás to byla dlouhá doba, protože jsme natáčeli většinu Spring nicht za chladna na vrcholku budovy. Pro tohle video, Bill udělal opravdu dobrou práci a musím říct, že to bylo i věrohodné. Člověk by tomu všemu i věřil
Spring nicht je píseň, která mluví o sebevraždě. Bille, jak si se vcítil do takové osobnosti? Už jsi někdy přemýšlel o sebevraždě?
Bill: Ne, a naštěstí. Samozřejmě, jako každý, mám někdy chvíle prázdnoty, ale nikdy tak moc, že bych chtěl skončit se svým životem. Ale ani to mě nepřipravilo na to se vcítit do problému sebevraždy, to že někdo věří určitým statistikám a dotykům adolescentů na světě. Tohle je opravdové drama a takové nikdy jenom tak nepřijde. Jestliže jsme udělali tuhle píseň, tak proto, že víme, že je tady hodně mladých lidí, kteří poslouchají naši muziku a nemají lehký život. Chtěli jsme jim dát tímhle šanci a říct jim tím aspoň nějak, že vždycky je tu i jiné řešení než smrt. Od vydání alba, jsme potkali dost lidí, kteří nám říkali, že Spring nicht jim dalo novou naději. Pro nás je tohle opravdu neskutečný pocit uspokojení.
Některé části tohohle videa jsou opravdu impresivní a hlavně ta část, kde Bille skočíš. Jak to bylo?
Bill: Tak tomuhle někdo říká magie speciálních efektů...Opravdu jsem stál na střeše budovy, ale pro jistotu jsem byl jištěný, abych nemohl spadnout. Ta chvíle, kdy se vlastně otočím zády, i když to tak v tom videu vypadá, tak nepadám dolů. Pro tuhle scénu, lidé, kteří pracují u speciálních efektů instalovali velký modrý panel na střechu budovy a potom tam vložili světla města. Potom mě požádali abych takhle skočil, ale ne z budovy, ale na další stranu střechy. Nebylo tam vůbec žádné riziko. Dali tam takovou velkou matraci, která mě zachytila a tak to bylo natočeno. Když se to dotočilo,tak to vypadalo jinak a byl jsem naprosto fascinovaný, když jsem tohle video poprvé viděl. Je velmi skutečné.
Většina vašich fanoušků dělají imitace tohohle videa a potom to vloží na internet. Co si o tom myslíte?
Tom: Je to pro nás důležité, že je tenhle klip inspirující. Chtěli jsme, aby fanoušci pochopili, že je to takový druh hymny pro život a ne naopak. Osobně, mám svůj život rád až příliš a přemýšlet o smrti bych nikomu doopravdy nedoporučoval. Jsem rád, že to inspirovalo naše fanoušky na vlastní malá videa, kde nám ukazují svoje pocity, tohle je vlastně nakonec zpráva, o kterou jsme se snažili.
Podíváme se trochu na další píseň z vašeho alba. Ve Stich Ins Glück se poprvé otáčíte k problému s drogami. Je tohle problém, který vás zaujal?
Gustav: Aby byli věci jisté, nikdo z nás nikdy drogy nezkusil. Všichni jsme jasně proti tomu, ale díky našim zkušenostem ze světa, jsme si uvědomili, že více a více mladých lidí tomu propadá. Pokaždé když jsme šli někam na párty, vždycky jsme narazili na chlápka, který s nimi obchodoval. A neříkám to, abych vás odlákal od takových mejdanů... Tohle je názor, který si držíme a je naprosto jasné, že všechny osoby nám blízké jsou čisté. A to myslím od našich techniků až po náš management. Opravdu jsme na tohle velmi háklivý.
Promluvme si trochu o Wo sind eure Hände. Psali jste tuhle píseň, když jste přemýšleli nad svými budoucími koncerty?
Bill: Je jasné, že snad doufáme, že všichni naši fanoušci budou na přítomných i budoucích koncertech zvedat svoje ruce. Pro nás je tohle takové děkování za jejich podporu. Víme, že bychom nic nebyli bez našich fanoušků. Tahle píseň je celá pro ně.
Hodně fanoušků je často zklamáno z toho, že vám nemůžou být nablízku. Myslíte, že tahle píseň jim pomůže?
Tom: Víme, že tahle píseň to nikdy nenahradí. Někdy je ale opravdu nemožné setkat se přímo s našimi fanoušky, ať už je to na ulici nebo kdekoli jinde. Některé dny, které trávíme tady v Paříži, je naprosto i nemožné vyjít před hotel, protože je to tam opravdu děsivé. Naše ochranka nás většinou chrání a drží řadu, aby nás neušlapali. Georg a Gustav vychází první a potom až já s Billem. Bývá to opravdu velmi neskutečné. Na jednu stranu to člověk shledává neuvěřitelným a na druhou stranu má taky i trochu ten strach. Vždycky se bojíme nějaké té nehody.
Znáte už trochu znát svoje francouzské fanoušky? Můžete si vybavit jejich tváře?
Bill: Vlastně, když přijedeme do Francie, jsou tu vždycky nějaká setkání organizovaná časopisy a rádii. Fanoušci přijdou na náš hotel a nějakou chvíli si s nimi povídáme. Zatím byla všechna setkání sympatická a dokonce si i pár těch tváří pamatujeme...Ale je nezbytné taky nezapomenout na naše koncerty. Nevím, jestli fanoušci tohle vědí, ale když jsme na scéně, máme velmi dobrý výhled na první řady. Jestli tam jsou nějaké známé tváře, zprávy nebo dívky, tak si jich všimneme. Lidé si většinou myslí, že interpreti jsou zabraní do své muziky a nevidí, co se děje v hale, ale to je naprostá lež.
Mluvíte po koncertech o určitých dívkách, které jste zahlédli v prvních řadách?
Tom: Samozřejmě! Umím po každém koncertě říct, jestli tam byly milé dívky a kde se nacházely. Mám na tohle radar! Když o tom často mluvím s ostatními, tak si uvědomím, že většinou myslíme i ty samé dívky. A taky mám i takové, které si ostatních ani nevšimli!
Tome, jeden by řekl, že ty velmi rád mluvíš o svých setkání a potkání dívek. Nedělá ti to někdy problémy?
Tom: Není to tak, že o tom rád mluvím, ale vlastně je to tak, že jsem jako jediný SCHOPNÝ o tom mluvit (Tom tohle slovo zmínil a podíval se na Georga, Gustava a Billa). Není to ale moje vina, že ostatní nemají žádný sexuální život! (směje se)
Georg: Nebo je to možná i tím, že nejsme tak vychloubační jako ty... (Bill a Gustav se smějí a Tom se trochu urazil)
Co si přejete do budoucích měsíců?
Bill: Aby se nic nezměnilo a náš sen pokračoval.
Tom: Řekl bych to samé, co Bill, ale ještě bych k tomu přidal to, že bych přál Georgovi, Gustavovi a Billovi, aby potkávali víc dívek!