Není koncert jako koncert.
Ten úterní v pražské Sazka Areně, jehož hrdinou byla kapela Tokio Hotel, připomínal spíš třeštění. I když Tokio Hotel produkovali obyčejný big beat v neškodně dráždivém balení. Přitom nešlo o pouhé hopsající maňásky, jak bývá u takovýchto produktů zvykem, ale o sestavu, která aspoň působila jako skutečná kapela. A večer, jenž se nesl v duchu písní z alb Schrei a Zimmer 483, připomínal běžnou show pro dospělé.
I když hala byla zaplněna sotva z poloviny, ječící publikum "pracovalo", jako kdyby Tokio Hotel vyprodali arénu až po střechu. Způsobil to zpěvák Bill Kaulitz, který připomínal dikobraza zkříženého se zpěvačkou Paris Hilton. Vábil publikum a zároveň se jej zmocňoval. V tom si byl s popovými hvězdami podobný. Ovšem jeho vřelost či odevzdanost byla kašírovaná, místy naslizlá. Snad jen radost, že dokáže publikum takhle "pěkně" zpracovat, působila opravdově a rozjasňovala ženské rysy jeho tváře. A pro uhranuté dívčí publikum nebylo v tu chvíli podstatné, že Tokio Hotel se stane pomíjivým mámením, stejně jako byla nevkusná rodinná parta Kelly Family.
Autor: VLADIMÍR VLASÁK, MF Dnes